Majkl - Ostrava
Beru útokem koupelnu a po ranní sprše se dobývám na půdu, abych zjistil, jestli mi zůstalo ještě něco z mého trampského života. Je to sice už pár let co jsem byl trempovat, ale snad mi všechny věci nesežrali moli. To bych se na nich asi musel zuřivostí vyřádit. Otvírám starou vojenskou bednu a koukám, co dělá má výbava. No, je už dost zašlá, ale nevypadá úplně špatně. Baťoh drží pohromadě (nikdy jsem nenosil useň), kotlík je stále zachovalý, taky jsem ho drhnul pískem jako divý, ešák, má krásná vojenská kudla vyrobená ze starého bodáku a dokonce funkční kompas.
Jen deka je už zašlá a už toho moc nevydrží. No nic, mám jinou.Vše oprašuji, čistím a vypadá to, že vše je připraveno. Nahodím na záda kytaru, obouvám své staré vojenské kanady, maskáče už mám a pomalu se sunu po schodech dolů, uvažujíc kam vlastně vyrazím. Na parkovišti míjím svého čtyřkolového oře, jsa rozhodnut, že dnes jeho služeb nevyužiji a konečně se pokochám přírodou ubíhající kolem vlaku. Už jsem myslel, že to na nádraží vzdám, ale nakonec jsem se k té jízdence dopracoval. Jen s údivem koukám na ten cár papíru a vzpomínám na staré dobré jízdenky, které snad byly vyrobené z „papundeklu“. Nastupuji a spokojeně se usazuji, přesvědčen, že to bude jeden z mých nej dní v životě.
Cíl mé cesty je jasný, jen je mi trochu líto, že cestuji sám a má bývalá parta je roztroušena. Možná, že tam potkám někoho z nich, ale to by byla moc velká náhoda. Klepání spojů na kolejích je uklidňující, takže tak trošku klimbám, ale i tak vzpomínám na skvělé dny na vandrech.
Konečně zastavujeme v mé milé stanici a já vyskakuji na perón jako zamlada i když trochu neohrabaně, léta pohodlného života se začínají projevovat. Rozhlížím se po stanici a kupodivu zjišťuji, že se za ta léta ani moc nezměnila, sem tam nový nátěr, ale jinak vše při starém. Vycházím na ulici a zastavuji před hospůdkou, kde jsme s partou prolili hrdlem nejeden půllitr pivečka. Vstupuji dovnitř. Starý hostinský, jak vidím, byl nahrazen sličnou dívčinou, která se dosti nudí, neb hostů je tu pomálu. Ani se nedivím, kde jsou ty časy kdy stála desítka kačku
padesát. Usedám, objednávám si zlatavý mok a koukám do jídelního lístku, jestli je tu něco k jídlu.
,,Je tady volno?“ Ozývá se nade mnou a já pomalu zvedám oči od jídelního lístku. Takovou sladkou ránu jsem teda ještě nezažil. Stála tam nade mnou, vlasy až po pás, úsměv anděla, postavu bohyně a oči, ty se vpíjely, že jsem se málem sesunul ze židle.,, Samozřejmě je tady volno,“ soukám ze sebe jako z chlupaté deky a neohrabaně obcházím stůl abych jí odsunul židli.,, Je vidět že gentlemani ještě nevymřeli,“ povídá. Trochu se červenám, ale to je dobrý. Hostinská mi s úšklebkem doslova hází pivo a já mám co dělat abych to ustál. Koukám na svou přísedící a snažím se srovnat si myšlenky, nějak mne napadá myšlenka o ženě snů, ale v dnešní době a po tolika letech, to by snad mohla být i pohádka. Tajně se štípu do nohy a zjišťuji, že opravdu nesním, a že tohle je realita.
Během jídla si povídáme o vše možném a já zjišťuji, že jen náhodou vystoupila z vlaku a jen tak se potuluje kolem, protože je tu krásná příroda a je tu hezky. Tak se jí snažím opatrně nabídnout jestli mi nechce dělat společnost, a že jsem vyrazil obhlédnout stará místa, kde jsem kdysi s partou jezdíval. Kupodivu není proti, takže se zvedáme, platím nevrlé hostinské útratu a vycházíme pomalu ven směrem k lesu.
Po asi hodinovém pochodu přicházíme ke skalám, které jsme kdysi pojmenovali Skalní hrad. Prolézáme každou škvíru a skotačíme jako malé děti a naše radovánky by asi nebraly konce nebýt slunce, které se vyhouplo snad doprostřed nebe a teď pálí jako ďas.,, Kousek odsud je starý lom,“ povídám,, chtělo by to zchladit se.“ Nemá žádných námitek, takže se naše kroky ubírají směrem, který slibuje skvělou lázeň.
Vedro je tak silné, že z nás doslova crčí krůpěje potu a já jsem nervózní, neb les je tak trošku jiný, než jsem ho znal. Konečně, našel jsem. Skály se tyčí do závratné výše, od vody jde chlad a kolem úplné ticho. Jsme sami. ,,Nemám plavky,“ povídám, ale jak vidím nikdo mě neposlouchá, má spolucestující už shazuje i spodní prádlo a já vidím tu krásu co pod tím vším schovávala. Ještě než stačím jen něco zablekotat, vystupuje ladnými krůčky na nejbližší skálu a ladným obloukem skáče vstříc lahodnému osvěžení. Stojím jako opařený tím pohledem pro bohy a nemohu se pohnout. ,,Tak co je s Tebou,“ ozývá se z vody, to mne tu snad necháš samotnou?,,Co když se začnu topit!“ Probouzím se a místo ladné šipky skáču pěkného „bachora“, ale tady to nikoho nepohoršuje. Voda je skvělá, osvěžující a já se rochním jak jen to jde.,,Poslouchej,“ ozývá se odraz od okolních skal,,,víš, že jsme se ani nepředstavili?“ Připlouvá ke mně a podává mi ve vodě ruku. Honem se představuji: ,,říkají mi Miki, a Tobě?“,,Mně říkej třeba Rút.“ Držíme se za jednu ruku a pomalu se přibližujeme, ještě že je pod námi nějaký kámen jinak už bych asi klepal na svatého Petra.,,Co takhle polibek na seznámení?“,,Jasně, nejsem proti.“ Naše rty se přibližují a já cítím na své hrudi příjemný, hebký tlak. No abych řekl pravdu, takový polibek jsem ještě nezažil. To, co se potom v té ledové, ale průzračné vodě dělo, snad ani nejde popsat. Lososi by se při svém tření styděli.
Když později vylézala z vody a kapky vody jí stékaly po těle, třásl jsem se jako osika, ale vím že to nebylo zimou. Ten pohled byl omračující a já litoval, že jsem nechal foťák doma. Lehla si na skálu a nechala se hladit slunečními paprsky po celém těle. Lehl jsem si vedle a pomalu sladce upadl do příjemného snění. Když jsme se probrali, slunce už pomalu zapadalo a já navrhl, že bychom mohli něco sníst. Poprosil jsem ji jestli by zašla ke studánce, kterou jsme při příchodu míjeli, pro vodu a já se pustil do rozdělávání ohně.Odběhla jako laňka a já jen kroutil hlavou nad tou nádherou co mne potkala. Večeře byla klasická, opékaný buřt, nějaké to jablíčko, čerstvá pramenitá voda a pár písniček s kytarou. Nádherně zpívala. Když jsme dojedli a dozpívali byla už pomalu tma, takže bylo třeba najít nějaký příjemný pelíšek a tam složit hlavu. Kousek mezi skalama byl pěkně vyhřátý výklenek, takže jsem spacák použil jako podklad a deku jako přikrývku, neboť Rút neměla sebou nic, kromě svého malého batůžku. Pěkně jsme se uvelebili, opatrně přitulili a asi jsme byli tak utahaní, že nás okamžitě přemohl spánek. Vím, že se mi nic nezdálo, ale když jsem se probudil, Rút tam nebyla a já byl z toho moc smutný. Hledal jsem, volal, ale nic. Zkroušeně jsem si sedl na skálu, koukal slepě do dáli a přemýšlel, zda to byl sen. Určitě nebyl, neb jsem stále cítil její vůni na svých věcech, ale co z toho, když tu nebyla. Asi po půl hodině něco za mnou zachrastilo, nevěnoval jsem tomu pozornost a dál vzpomínal na nejkrásnější den mého života. V tom mi někdo zakryl zezadu oči a sladce se zeptal tím starým krásným:,,kdo je?“ Byla to Rút, v hlavě měla nějaké lesní květiny, voněla lesními bylinami a v tom ranním slunci vypadala jako víla. Málem jsem spadl radostí ze skály a začal ji objímat až skoro ztratila dech.,,No no, co tolik radosti, já jsem Ti neutekla.“ Slyšel jsem jak mi ten kámen ze srdce spadl až dolů do vody. ,,Jen jsem nasbírala něco borůvek ať máme co snídat.“
Prozíravě jsem doma přibalil máslo, i když teď trochu rozpuštěné, ale hodilo se náramně. Chleba s máslem a borůvkama chutnal náramně a ještě lépe chutnaly její polibky, kterýma mne hned nato zasypala. Po vydatné snídani, ranní koupeli a následném vzájemném osušení jsme se vydali na zpáteční cestu. U vlaku bylo loučení neskutečné a dlouhé, ale slíbili jsme si, že opět podniknem nějaký ten vandr a za týden se tak opravdu stalo.
Když dnes na ten den vzpomínám, tak vím, že to byl opravdu ten nej den mého života. Je to už asi pět let a my stále jezdíme každým rokem do toho lomu, abychom si zopakovali ten nádherný den, který nás spojil do konce života. Jo - a její pravé jméno znám jen já.
