Country Ahoj

kapelník brněnské country skupiny Kaskadéři

1/ Jak ses dostal k hudbě?

Moje maminka hrála na klavír a tatínek na housle, já byl takové to univerzální dítě, které ve třech letech četlo a psalo, malovalo, kreslilo a samozřejmě si kdeco zpívalo. Takže asi nebylo ani divu, že když mi bylo šest, rodiče mě přivedli na „talentové zkoušky" do tehdejší lidové školy umění. Ve výtvarné sekci nám zadali nakreslit les. Já začal kreslit smrk a protože jsem od jak živa perfekcionista, bral jsem to jehličku po jehličce. Když končil časový limit, právě jsem ten první strom dokončoval. Tak jsem se nestal malířem. V hudební sekci nás nechali trochu zazpívat a kdo prošel, toho se zeptali, jestli chce na housle nebo klavír. Já chtěl kytaru. Tak to prý až později, že jsem na to malý. A protože doma jsme klavír neměli, začal jsem se trápit u stařičkého pana profesora Tajchmana. V Jablonci nad Nisou jsem absolvoval první cyklus a ve slovenské Žilině u profesorky Šálkové (to byla žačka Davida Oistracha) část druhého.

2/ Na kolik hudebních nástrojů můžeš zahrát?

Vyloudit zvuk nebo jednoduchou melodii asi na cokoliv. Ale zahrát? Na to bych si raději někoho pozval. Všeobecně jako houslista mám lepší vztah ke strunným nástrojům, léta jsem hrál v kapele na 5strunné banjo, ale jakmile se objevil lepší banjista než já (třeba Míra Pavlíček z Foucmouků, anebo v současnosti Max Horký) vzal jsem do ruky, to co kapele nejvíc chybělo. V dnešních Kaskadérech je to kytara.

3/ Který nástroj máš nejraději /nemusí to být ten na který hraješ/?

Těžko říci. Snad housle, protože u nich dovedu nejlíp posoudit, jak jsou dobře zahrané. Ale je to vážně těžké odpovědět. Vezme mě, když slyším mimořádně dobrého hráče (nebo zpěváka - hlas je přece také nástroj) a můj obdiv a zážitek umocní, když na ten nástroj umím také něco vyloudit a posoudit tedy jak báječně ten (Gambetta, Trischka, Suk, Plocek atd...) hraje. Z nástrojů, na které jsem se nepokoušel zatím hrát, mám moc rád čelo, příčnou flétnu, harfu, cimbál, jé, toho by bylo....!

4/ Kolika skupinami jsi prošel, než ses usadil v Kaskadérech?

Jako kluk jsem pár let hrál s orchestrem LŠU Jablonec (vážná hudba) a celých sedm let se smíšeným mládežnickým orchestrem, který se dnes jmenuje „Káranka" (dechovka, která měla ale i smyčcovou sekci). Doslova pár dní jsem nehrál, ale jen zkoušel, s tehdy začínajícími jabloneckými Volupsijemi a pak jsem odešel na střední školu do Žiliny, kde jsem zakládal Kaskadéry a pak jejich různé varianty (až dodnes). Mezitím jsem se mihnul pražskou kapelou Safci a téměř dva roky jsem spolu s Mírou Pavlíčkem hrál v pražské kapele Vodníci.

5/ Jak ses dostal ke Kaskadérům a jak vznikl tento název?

Na první část otázky jsem vlastně už odpověděl před chvílí. Na druhou část je správná odpověď dosud předmětem vědeckých výzkumů.

Možná vznikl název Kaskadéři jako pojmenování hazardérského výkonu. Parta kluků, octnuvších se ironickým řízením osudu v absurdním prostředí vojenské školy v normalizačním období hrála rudoklerikálním soudruhům na všemožných bálech, koncertech, ale také předvolebních shromážděních a schůzích písničky o přírodě, koních, šerifech a desperádech. Naivní představa, že „to přece nemůže nikomu vadit" byla čas od času odměňována zákazem činnosti, odvolaným vždy, když se blížil termín ASUTu (pro nezasvěcené Armádní soutěž umělecké tvořivosti) a škola musela vykazovat kulturní činnost.

Některé zlé jazyky tvrdí, že není třeba se ptát, jak název Kaskadéři vznikl, stačí si prý se mnou sednout do auta, anebo se podívat, jak jezdím na lyžích anebo na kánoi.

Může mít pravdu i frontman brněnské Karabiny, Pavel Čiča Jelínek, když v jedné své recenzi na nás filozofoval: „...Kaskadér muzikant hraje na koni, na střeše, mezi tygry, zaskakuje za slavné a riskuje v začouzených lokálech při konzumaci levných alkoholických jedů výpadek svých dýchacích a vylučovacích orgánů..." (volný citát)

6/ Přibližně kolik muzikantů se ve skupině Kaskadéři vystřídalo?

Od roku 1970 dodnes asi pětadvacet, když počítám každého jenom jednou (třeba Karel Koželuh hrál

v původních do roku 73 a pak 78-79, Jožko Ipri 77-78 a pak 91 atd...). Dnes jsme čtyři: DANKA (zpěv, klávesy), DAVY (zpěv, kytara, housle, výjimečně banjo, balalajka ...) , MATĚJ (zpěv, mandolína, baskytara, foukačky, kytara, výjimečně banjo, brač ...) a MAX (zpěv, banjo, kytara).

7/ Všiml jsem si, že jsi pod mnohými písničkami podepsaný. Máš přibližný přehled, kolik jsi toho napsal a jestli to bylo jen pro Kaskadéry?

Pár desítek. Asi padesát věcí z toho jsme hráli nebo hrajeme, pokud z toho něco nebylo psáno pro Kaskadéry, tak třeba pro Danku, ale to stejně po čase začala zpívat s kapelou. Výjimečně jsem nějaký text udělal na existující hudbu (třeba Adámek - to byla původně celé věc někdejšího kapelníka Rudka Vladára, ale bylo to slovensky a o něčem jiném), párkrát jsem na text udělal hudbu anebo jsem na textu spolupracoval a hned ho zhudebnil - hlavně spolupráce s Lenkou Minaříkovou. „Unikátním počinem" je, že jsme s Lenkou na mou písničku „K narozeninám" udělali a posléze s kapelou nazpívali „původní anglickou verzi". Ta se jmenuje „Celebrating Song". Existuje už dokonce španělská verze, ale tu ještě nezpíváme, protože ji zatím neumíme. Jinak jsme ale celkem normální.

8/ Můžeš čtenářům Country Zpravodaje Ahoj prozradit, koho jsi měl jako vzor při svých skladatelských začátcích a od kdy jsi začal skládat?

Vzor jsem asi žádný neměl, alespoň mi to tak nepřipadá, ovlivněný je člověk určitě tím, co se mu líbí a hlavně tím, co a jak prožívá.

První říkanky a písničky jsem si vymýšlel určitě už jako předškolní dítko, většinou když jsem ráno chodil s naším foxteriérem ze Švermáku do Mlíčáku na nákup. Ale vážně: z toho co hrajeme je nejstarší „Adámek" (alespoň jeho první část - ta vznikla, když mu byly tři měsíce a ono mu letos bude pětadvacet). Pak jsou určitě „Šedivý chvíle", text na můj tehdy dost oblíbený americký tradicionál, který jsme v roce 1991 na Šelepce nechtěli zpívat anglicky. No a programově jsem začal dělat vlastní repertoár pro Kaskadéry po Silvestru 1994. To se mě na Nový rok ráno můj tehdejší oblíbený švagr, psychiatr Ivan Tůma, zeptal: „Hrajete pěkně, ale mně by se líbilo, kdybyste občas taky zazpívali něco vlastního. To by ti přece muselo dělat ještě větší radost, ne? Třeba s tím pivem: napiš něco jako že muži dneška pijí Ježka!" No a bylo to.

9/ Na hudbě Kaskadérů je cítit trochu toho trampinku. Jezdíval jsi ven a s kým?

Jako kluk jsem docela mimořádně hodně četl. Měli jsme doma dost rozsáhlou knihovnu a já byl schopen přečíst za týden třeba všechny hry od Shakespeara, anebo za měsíc celého Feuchtwangera. A tak mi moje sečtělá maminka nijak nebránila, abych mezi výpravami do tajů těžké literatury hltal Karla Maye, Zane Greye, Curwooda, Setona ... Tatínek (ročník 1920) býval za první republiky a během války skaut. Však ho za to Němci taky div nezabili. Když měl čas, vyprávěl. O trampech, o skautských výpravách a táborech. O přírodě. I když po historii byla v jeho zájmech příroda až druhá, měl k ni vztah, který bychom dnes určitě nazvali velice ekologickým. Nenarušovat. Neubližovat. Neničit.

Já jsem chtěl vždycky jezdit na vandry, ale jako školák jsem na to byl pro naše moc malý. A tak když byla v druhé půlce šedesátých let opětovně povolena a založena junácká organizace, hned jsem byl v ní. V družině Muflonů. Po nějaké době přišel srpen, ale skauti nebyli nijak politická organizace, a tak nás nechali. Ještě dva roky. Pak nás rozpustili, ale my se dále scházeli, bez vůdců a rádců, neorganizovaně: někdo zatelefonoval jedeme ven a jeli jsme. Na vánoční svátky se jezdilo trampovat do Klokoček. Tam jezdíval i bývalý oddílový vůdce Edi. Jenže ten nás tuším v roce 1973 na vánoce obvolal, že za ním byli „tajní" a řekli mu, že kdo tam letos pojede, toho zavřou.

Ale zpátky k veselejším vzpomínkám: párkrát jsem byl na „velkém vandru" s pražskou trampskou osadou (a současně kapelou) Safci, párkrát sám nebo ve dvojici. Přírodu ctím a mám ji rád. A poctivé trampské písničky nejinak. Umím rozdělat a udržovat oheň a nechat po sobě pořádek. Umím se vyspat pod širákem, najít vodu a neztratit se v lese. Jenom toho času kdyby bylo víc. A lenosti a pohodlnosti míň.

10/ Určitě jsi vystupoval na několika festivalech, který se ti nejvíce líbil a proč bys ho doporučil dalším hudebníkům?

Až zas tolik jich nebylo. Jednu dobu dokonce převládl v kapele názor, „že to nemáme zapotřebí". Možná jsme fakt neměli, možná, že jsme se báli, že v konkurenci pohoříme a možná byly naše obavy oprávněné. V současné sestavě jsme absolvovali dva fesťáky, které mě skutečně nadchly: pražský „Mezi ploty" a „Vyškovské šapitó". Jeden v blázinci, druhý v cirkuse. Ten Vyškov není ještě zdaleka tak známý, ale o to originálnější, s báječným nadšením pořadatelů, diváků i účinkujících. Těšíme se už na třetí ročník 4. června 2005!

11/ Abych Tě dlouho netrápil. Jakou hudbu posloucháš, když si potřebuješ oddychnout a která česká skupina a také který písničkář se Ti líbí a proč?

To by teda bylo na dlouho. Aspoň na deset stránek. Tož to musím zjednodušit. Ale ne zas tak moc. Tu klasickou odpověď, že poslouchám každou dobrou hudbu bych upřesnil: nemám rád, když je to moc nahlas, nemám rád, když je to vulgární, vadí mi, když je to agresivní a když je to falešné (ať už ve vlastním nebo i v přeneseném slova smyslu). Ovšem to už je dost subjektivní. Porotce pan Horáček v neděli 23.1. kohosi z kandidátů na postup sjel slovy, že jeho projev ztělesňuje všechno povrchní a neupřímné, co se jemu v hudbě nelíbí (ten citát není rozhodně přesný, ale tak nějak jsem si to zapamatoval). No a mně se právě tohle vystoupení moc líbilo.

Trošku handicapem „takymuzikanta" je, že moc neumím hudbu poslouchat „normálně". Já poslouchám jednotlivé nástroje, jak je to smíchané dohromady, jakou to má aranž, co bych udělal jinak anebo co se mi jeví jako úžasné a rád bych věděl, jak to dokázali. No a co se týká textu, to se občas přistihnu, jak vymýšlím, že by se to mělo napsat takhle a onakhle, támhle že nesedí dlouhá slabika na krátký tón a přízvučná na nepřízvučný, no hrůza. Takže to by bylo, co se mi nelíbí. Jo, a hlavně nerad poslouchám vlastní věci. Nahrané. To mě berou všichni čerti. Jak jsem tam mohl jenom tohle pustit, jak tohle šlo udělat líp, no hrůza!

Tak snad ke druhé části otázky: smím-li jmenovat jednu skupinu, tak Hop trop. A smím-li jmenovat jediného písničkáře, tak Karel Kryl. Dodnes mě mrzí, že když byl v Brně, měl jsem něco jiného v plánu a řekl jsem si, že na něj půjdu příště. A on pak pár dní nato umřel. Jeho písničky jsem kazil s kytarou už jako dvanáctiletý kluk. Teď už je z piety radši nezpívám. Aby se neobracel v hrobě. Danka má v repertoáru „Nevidomou dívku". Ta by mu s ní udělala radost.

12/ Kam bys kamarády hudebníky nejraději poslal do přírody a proč?

Rád cestuji a rád poznávám nové. Nerad mám promenády. Takže třeba Šumava. Šli jsme podél hranic a prvního člověka potkali po dvou dnech. A uprostřed pěšiny křemeňák. Je to tak třicet let. Anebo Vsetínské vrchy a Beskydy. Měli jsme žízeň a nikde ani potůček. Potkáme dědu v kvádru, asi šel do kostela: za hodinku dojdete k mojí chalupě, je to samota, to nemůžete minout. Za futrem jsou klíče a na dvoře studna. Anebo moje Jizerky. Jenže tam už je to taky jak na Václaváku. V létě, v zimě. Tak snad v Chorvatsku, pohoří Biokovo. V létě jsme tam byli s Kaskadéry hrát a jak byla volná chvilka, hned něco vidět. Za tři hodiny cestou na vrchol hory Imber a za hodinu cesty zpět ani živáčka. Nahoře schránka, v ní sešit a razítko. A poslední zápis starý skoro týden. Česky. Takže shrnu: kamkoliv kde nejsou zástupy lidí a když už tam už nejací lidé jsou, odpovědí vám na pozdrav, ukážou vám cestu a dají vám napít, když vám zrovna došla voda.

13/ Nakonec. Co skupina Kaskadéři chystá do blízké doby?

1. vystupovat, hrát, zpívat (více na www.kaskaderi-brno.cz)

2. Danka má nové klávesy s daleko autentičtějšími přirozenými zvuky, z toho plyne možnost i nutnost popracovat na zpestření stávajícího repertoáru o nová sóla a aranžmá.

3. v rámci pravidelných zkoušek, které nás náramně baví obměňujeme, vyřazujeme co se nám nezdá a zařazujeme co se nám všem čtyřem líbí a tedy celek by se mohl líbit i našim posluchačům.

4. pomaloučku polehoučku zažíváme nové písničky (autorsky přispěl zatím i Matěj roztomilou „Neťukej"), bude-li dost takových, které nám sedí a dobře se nám hrají a zpívají, začneme uvažovat o dalším albu Kaskadérů. Abychom udělali radost sobě, našim posluchačům a určitě i čtenářům AHOJe.

Tak AHOJ! Davy leden 2005